piątek, 20 listopada 2015

Film "Śniegi w żałobie" nagrodzony



Film reżysera Wiesława Kwapisza pt. "Śniegi w żałobie", opowiadający o końcowym okresie działalności obozu koncentracyjnego Stutthof, otrzymał II nagrodę w kategorii „Filmy fabularne i dokumenty fabularyzowane” na  X Jubileuszowym Polonijnym Festiwalu Multimedialnym „POLSKIE OJCZYZNY 2015”. Relacja z wręczenia nagrody pochodzi z oficjalnej strony festiwalu:


Twórcom filmu składamy serdeczne gratulacje. 

video
 Oficjalny zwiastun filmu. 

video
Relacja z wręczenia nagrody.

czwartek, 19 listopada 2015

Fragment relacji Michaiła Szarkowa, więźnia KL Stutthof nr 63372

Michaił Szarkow
Michaił Szarkow, jako więzień obozu koncentracyjnego Stutthof nr 63372 został zmuszony do palenia ciał ludzkich na Stosie Całopalnym. Mówi o tym w swojej relacji, której fragment publikujemy.

Tłumaczenie z j. rosyjskiego:
„Pod koniec 1944 roku, w przybliżeniu był to listopad, wykopano tutaj dół. Wykopano go w celu palenia w nim zwłok ludzi. W tym dole położono w rzędach kolejowe szyny, z kolejki wąskotorowej, która jeździła po obozie. Szyny ułożono w odległości 1 – 1,5 metra od ziemi. Pod szynami palił się ogień. Na szynach układano zwłoki ludzkie. Mnie i jeszcze jednemu kazano tam pracować.  Braliśmy za ręce i nogi i układaliśmy zwłoki na szynach. Zwłoki ważyły około 40 kilogramów – widać było wszystkie kości. Po ułożeniu warstwy zwłok kładliśmy na nich pokryte smołą podkłady kolejowe. I tak każda warstwa. To polewano mazutem, benzyną lub czymś podobnym i podpalano. Ogień płonął w dzień i w nocy. Nasza praca polegała głównie na tym żeby mieszać rozpalone węgle i układać trupy…”. 

video



Na przełomie roku 1944 i 1945 r. podczas epidemii tyfusu plamistego jaka wybuchła w obozie Stutthof, ciała zmarłych palono na stosie. Pisze o tym w swojej relacji więzień Aldo Coradello: „Wielką ciężarówką wywożono trupy z obozu na wielki plac poza drutami. Tam w największym pośpiechu złożono ogromny stos, drzewo polewano smołą i w ten sposób spalono jednej nocy 1000 trupów. Żeby w ten sposób odciążyć piece krematoryjne. W styczniu ten stos płonął prawie co trzecią noc”.

wtorek, 17 listopada 2015

Włodzimierz Steyer, evaso da inferno

Fughe da KL Stutthof

Il 14 novembre 1944 presso il campo di concentramento Stuthof ha avuto luogo una fuga spettacolare, la fuga del detenuto che per ora rimane l'unica fuga dopo la guerra che sia stata documentata come quella riuscita. E' stata effettuata da Włodzimierz Steyer.

L'ubicazione del campo di concentramento nella località' Mierzeja Wiślana costituiva un enorme ostacolo per quei detenuti che pianificavano un'evasione. Il terreno circondato da tutte le parti dall'acqua era facile da monitorare. Anche l'atteggiamento negativo degli abitanti nei confronti dei detenuti rendeva la possibilità' di fuga più' rischiosa. Per questo motivo le evasioni dal campo non erano molto numerose, e quelle messe in atto, spesso finivano con la cattura del detenuto e di solito la sua morte. Il sistema delle torri di guardia, i fili ad alta tensione ed i cani appositamente allenati al fine di seguire e raggiungere i prigionieri erano di ostacolo. La conoscenza della lingua tedesca era una questione molto importante per il fuggiasco. Una persona che non sapeva la lingua aveva pochissime probabilità' di evadere dal terreno a rischio. Anche la condizione fisica del detenuto era importante. Solamente colui che era abbastanza forte di poter camminare per numerosi giorni, era in grado di tentare la fuga.

Organizzazione della protezione del campo.

L'organizzazione della protezione del campo era variabile. Cambiava mano a mano con l'espansione del campo e con l'aumento del numero dei detenuti. Le guardie erano disposte nei posti di blocco in modo tale da vedersi reciprocamente. Abbondavano i loro posti solo durante pausa pranzo e di sera a fine del lavoro, esclusivamente dopo aver sentito il suono di un trombettista. Il suono di una tromba significava che il numero dei prigionieri che tornavano dal lavoro fosse pari al numero di colui che sono usciti. Nel momento in cui veniva accertata la mancanza di uno dei prigionieri,  si procedeva alla ricerca. All'inizio si cercava nei posti di lavoro e successivamente nelle latrine, nelle soffitte, nei magazzini, nelle sale delle fabbriche. Le ricerche erano gestite dal capo comando del campo in cui lavorava il fuggiasco.  In caso dei risultati negativi, si provvedeva a dare un avviso alla sede centrale del campo, alla polizia ed al SS. In quel caso veniva attivata tutta la macchina dell'inseguimento (forze SS, cani, pattuglie stradali, informatori di polizia).

Fughe

Il primo tentativo di fuga e' stato annotato già' nell'ottobre 1939. Sono evase due persone che hanno dovuto pagare la loro voglia di riacquistare la libertà' con la vita. I corpi dei due fuggiaschi, di cui non e' stato possibile accertare l'identità', sono stati portati al campo. A causa di questa fuga  altri 10 detenuti sono stati uccisi a colpi di fucile.
Nel marzo 1940 Tadeusz Pawlak insieme agli altri detenuti e' evaso da Stutthof. Durante la notte tra 11 e 12 aprile 1942, dopo una permanenza presso il campo della durata di appena un mese, e' fuggito Karol Viola.
Nel 1943 in data 25 agosto e' stata annotata l'evasione di Franciszek Patron. Egli lavorava al di fuori del campo e si preparava alla fuga molto scrupolosamente. Il momento adatto e' arrivato nel giorno in cui e' riuscito ad andare al lavoro senza essere registrato dal guardiano. E cosi si e' trovato in libertà'. Purtroppo la sua libertà' non e' durata a lungo, perché' già l'8 settembre e' stato catturato sotto Rypin e riportato a Stutthof. La cosa curiosa e' che non e' stata applicata alcuna repressione nei suoi confronti. Invece sono stati puniti i guardiani responsabili della sua evasione. Questo e' stato un caso assolutamente eccezionale.

Il 26 luglio 1944 e' fuggito Paweł Pawliczenko, il quale era stato portato nel campo il 29 maggio dello stesso anno.
L'11 agosto 1944 un'evasione riuscita e' stata compiuta dal prigioniero russo Piotr Andriejewicz Czikalienko. Egli stava nel blocco nr III. Era assegnato al lavoro che consisteva nell'estirpazione dei tronchi degli alberi. 20 minuti prima di finire il lavoro Czikalienko si e' arrampicato sulla baracca accanto e si e' nascosto dietro il cammino per poi uscire dal nascosto e continuare la fuga nella direzione della città' di Danzika.    

Qualche giorno dopo, il 29 settembre, anche altri due detenuti - Jan Pioch e Bernard Stencel, che lavoravano nel cantiere 15 m fuori dalla portata della guardia (Postenkette) - anche loro sono evasi. Tuttavia il 2 ottobre sono stati catturati.

Una fuga audace e riuscita e' stata compiuta il 14 novembre 1944 da Włodzimierz Steyer, che era stato portato nel campo il 24 maggio dello stesso anno con il primo trasporto di Varsavia. Dato che e' sopravvissuto alla guerra possiamo riportare il frammento della sua relazione.

Fuga di Włodzimierz Steyer  

"Il 14 novembre 1944 ho trovato un sostituto per il mio posto a Entlasungkommando e sono rimasto da solo nel campo. Sopra i miei vestiti ho messo i vestiti del campo con le croci. Poi ho messo un cappotto tipo trench senza croci ed un cappello nero con visiera. Ho preso la borsa e sono andato nel campo femminile facendo finta di essere un elettrico. Ho attraversato il cancello senza alcun problema. Il dentro delle baracche mi ha fatto un enorme impressione. Le file di donne completamente rasate che erano sedute sotto i muri aspettando il loro turno per morire. Facevo finta di riparare qualcosa e mi avvicinavo piano al cancello dalla parte di Bauplatz. Un guardiano annoiato non mi ha nemmeno guardato, mentre lasciavo il campo femminile. Ho girovagato un po' sulla piazza cercando di non attirare l'attenzione di nessuno. Quando i comandi hanno cominciato a prepararsi per la marcia, mi sono nascosto in una baracca la cui costruzione non era ancora terminata. Alle ore 12 il suono della tromba proveniente dalla torre sopra il cancello ha annunciato che tutti i prigionieri fossero rientrati nel campo. Bisognava ancora aspettare l'uscita di Postenkette. All'istante dietro di me ho sentito il rumore dei passi pesanti. Mi trovavo in una stanza priva del muro. Sono rimasto immobile. La situazione non era certo invidiabile. Se dopo il segnale fossi stato catturato fuori del campo, io , essendo un prigioniero che fosse già' in possesso di Fluchptunkt e che tentasse di nuovo la fuga, sarei potuto essere impiccato al fine di dare un esempio agli altri. I passi si avvicinavano. Era un guardiano che camminava. Guardando attraverso il foro ho visto la sua figura passare. Mi sono tenuto stretto al muro. Il guardiano si e' fermato, ci dividevano soltanto 12 cm del muro. Se compierà' ancora un passo avanti, mi troverà'. I secondi sembrano ore. Dopo un momento il guardiano torna indietro. I passi si allontanano ed alla fine non si sentono più'. In quel momento ho avuto il coraggio di uscire. Adesso faccio finta di essere un artigiano civile che va al pranzo. Passo accanto alla baracca della direzione di Bauplatz, passo vicino agli uomini delle SS che camminano davanti ai loro uffici. Nessuno mi guarda. La tromba ha già' annunciato che tutti i prigionieri mangiassero la loro minestra magra all'interno del campo. Cosi' cammino tranquillo in mezzo alla piazza e comincio a salire una piccola montagna che divide il campo dalla strada. Da quel posto vedo tutto il campo e ovviamente anch'io sono visibile. All'improvviso dal bosco accanto esce, direttamente nella mia direzione, una pattuglia delle SS con i cani. Vanno in fretta per arrivare al pranzo. Davanti a me si trova una specie di toilette di legno. Entro subito e attraverso una fessura vedo i tedeschi che si stanno allontanando nella direzione del campo. Lascio il rifugio e mi reco nella direzione della strada. Nel momento in cui arriva il plutone degli uomini delle SS raggiungo la cima di una collina sovrastata da un piccolo bosco  Di nuovo vado indietro nella direzione del campo, faccio il semicerchio e dopo aver eluso gli uomini delle SS raggiungo la strada. Arrivo a Stegna senza problemi. Li giro verso Tiegenhof (attualmente Nowy Dwór Gdański). Mi fermo al primo ruscello, tolgo i vestiti del campo con le croci sopra, ci avvolgo le pietre e le affondo nell'acqua. La borsa, mi sono privato di essa molto tempo fa. Ora cammino dritto davanti. Strada facendo incontro un gruppo dei detenuti che tornano da Tiegenhof. Loro mi vedono ma non lo fanno sapere per non attirare attenzione dell'uomo delle SS che li accompagna. A Tiegenhof vado in una panetteria. Li lavorano i polacchi. Chiedo loro di comprarmi un biglietto, ma la stazione e' circondata dai gendarmi. Cosi' decido di andare avanti a piedi a Malbork. Mi regalano tutto il pane ed io vado avanti per essere più' lontano dal campo possibile nel momento in cui si accorgeranno della mia evasione. I tedeschi erano sicuri che mi avrebbero catturato. Dopo la guerra ho ricevuto da Arolsen un estratto dei miei atti dove c'era un'annotazione: „War am 15 November 1944 noch in Konzentrationslager Stutthof inhaftiert” (A partire dal 15 novembre 1944 di nuovo detenuto a KL Stutthof).
L'ulteriore parte della relazione riguarda le vicissitudini del fuggiasco durante la sua strada da Malbork, attraverso Grudziądz, Toruń, Łódź, fino a Varsavia dove e' giunto felicemente.

Sul sito web del Muzeum Powstania Warszawskiego (Museo dell'Insurrezione di Varsavia), sull'indirizzo  web http://ahm.1944.pl/Wlodzimierz_Steyer/13 Włodzimierz Steyer racconta le sue altre vicende vissute durante la guerra e dopo.

Relazione di Aldo Coraldello

Aldo Coradello, un detenuto, nella sua relazione, racconta delle fugge dal campo di concentramento nel seguente modo:

"...i comandanti sorvegliavano i loro detenuti in un modo particolarmente attento. Il campo era circondato dalla rete composta dal filo spinato carico di elettricità', a forma di anelli intrecciati molto stretti e alta tre metri. Di notte il campo era tutto illuminato. Intorno c'erano le torri di sorveglianza, dentro le quali le SS detenevano le guardie con mitragliatrici pronte a sparare. Quando le divisioni dei lavoratori marciavano verso il campo, si annunciava un appello serale. Se tutto andava bene, chiudevano il cancello principale accanto al quale si trovavano la torre di sorveglianza centrale e l'ufficio del controllo. In questo modo l'evasione dal campo era una cosa impossibile. Tuttavia se durante un appello era riscontrata la mancanza di un detenuto, allora si procedeva alla ricerca, alla perlustrazione di tutto il campo e quando il fuggiasco veniva ritrovato, era già' morto. Nel caso in cui non si riusciva a trovarlo dentro il campo, si procedeva con le ricerche intorno nelle zone appartenenti alla cosiddetta catena di sorveglianza. Durante i lavori diurni questa catena circondava tutto lo spazio entro il quale si trovavano i principali centri dei lavori. La guardia ben rafforzata insieme agli altri custodi delle SS era composta da almeno mille persone. Tali persone dotate di tutte le armi possibili ed alcuni erano muniti anche dei cani di polizia. Se durante un appello e' stata riscontrata la mancanza di qualcuno dei prigionieri, la catena di sorveglianza non poteva essere sciolta finché'  il fuggiasco non veniva ritrovato oppure finché' non si aveva la sicurezza che egli ormai si trovasse al fuori di questa catena. Le persone che partecipavano alle ricerche erano gli "specialisti", in particolare quelli in possesso dei cani di polizia. Le ricerche duravano per ore e se alla fine il fuggiasco veniva scoperto, lo sbranavano i cani oppure le guardie, arrabbiate per il fatto di dover rimanere al lavoro più' a lungo, lo uccidevano a bastonate.. Durante questo tempo tutti gli altri detenuti dovevano, come punizione, stare sulla piazza e aspettare per ore, a volte anche tutta la notte, la cena. Alcuni non resistevano e dopo aver già' passato tutta la giornata a faticare, cadevano morti per terra. Ed in questo modo - ogni tentativo di evasione indipendentemente dal fatto se era riuscito o meno, costava la vita ai molti detenuti. Le SS non avevano alcun scrupolo nel sottoporre alle più' crudeli repressioni e le pene inflitte per il fatto che qualcuno voleva evadere, consistevano nell'impiccagione delle dozzine degli sfortunati innocenti. I tentativi di fuga erano ostacolati anche dal fatto che la Gestapo perseguitava le famiglie di fuggiaschi in maniera spietata. I controlli effettuati in Germania, nonché' lo spionaggio tra gli abitanti facevano il resto. Anche l'ubicazione geografica di Stutthof costituiva un enorme ostacolo. Se qualcuno voleva evadere per poi recarsi a Danzica, doveva attraversare il fiume Wisła due volte. Una volta vicino a Schiervenhorst e la seconda volta vicino a Bohnsach e sempre nelle barche. Questo percorso era facile da controllare. E' possibile che l'ubicazione di Stutthof tenesse in  conto queste difficoltà'. Se i tentativi di fuga si ripetevano spesso nell'arco di un breve tempo, le SS applicavano i deterrenti - non esitavano di impiccare e di sparare alle masse..."
Nel 2011 la relazione integrale di Aldo Coradelllo e' stata pubblicata dal Muzeum Stutthof nella forma del libro. Il libro e' possibile da acquistare presso la libreria del museo.

Bilancio impossibile

Non e' possibile determinare il numero esatto delle fughe da Stutthof (sia quelle riuscite che fallite) a causa delle lacune nelle fonti, i rapporti del campo falsificati oppure le relazioni degli ex prigionieri che siano troppo distorte e frammentarie. Perciò' si stima che il numero delle fughe riuscite sia pari ad una dozzina. La maggior parte delle evasioni sono terminate con la cattura del detenuto. Se egli non era ucciso subito, sul suo vestito appariva cucito un cosiddetto fluchtpunkt. Il prigioniero segnato in quel modo era sottoposto alle torture sia da parte degli uomini delle ss che da parte dei prigionieri che collaboravano con la direzione del campo. A volte i corpi dei fuggiaschi uccisi, nudi e sbranati dai cani, venivano appesi per mani sul Cancello della Morte. Sul petto dei cadaveri c'era un pannello di legno con la scritta: „Hurra ich bin wer da”.

I tentativi di fuga da Stutthofu e dai suoi sottocampi facevano parte delle cosiddetti forme di opposizione. Ogni fuga terminata con successo dava ai prigionieri una forza e speranza in una definitiva caduta dei nazisti.
ws

Sulla base della monografia pubblicata dal Muzeum Stutthof e sulla base delle relazioni di Włodzimierz Steyer e Aldo Coradello.
La foto di Włodzimierz Steyer. Proviene dal film di Wiesław Kwapisz "KL Stutthof Fabryka Śmierci" (KL Stutthof  Fabbrica della Morte")

Tłumaczenie: Agnieszka Irena Martan

I fuggiaschi catturati venivano segnati in questo modo – esposizione Museum Stutthof. 

Esecuzione di Gajewscy due fratelli minori – russi impiccati a Stutthof durante la Vigilia del 1944 per aver tentato la fuga dal campo - esposizione Museum Stutthof. 

Scena del film su KL Stutthof. 

Un detenuto ucciso a colpi di fucile mentre cercava di evadere – esposizione Museum Stutthof.  

Włodzimierz Steyer – scena del film di Wiesław Kwapisz “KL Stutthof Fabbrica della Morte".  



Włodzimierz Steyer, uprchlík z pekla

Útěky z KL Stutthof

14. listopadu 1944 docházelo do spektakulárního útěku vězně z koncentračního tábora Stutthof, je to jediný dokladeny útěk po válce. Udělal ho Włodzimierz Steyer.
Umístění koncentračního tábora na Viselské Kose bylo velkou překážkou pro ty vězně, kteří plánovali zkusit útěk. Území ohrazené vodou bylo snadné pro střežení. Navíc ohrožením bylo nepříznivé k vězňům stanovisko domorodého obyvatelstva. Z tohoto důvodu z tábora centrálního nebylo mnoho útěků a ty udělané nejčastěji docházely zajmouti a potom smrti vězně. Překážkou pro potenciální uprchlíky byl taký systém strážních věž, dráty vysokého napětí a psy po speciálním školení ke sledování a stíhaní vězňů. Velmi důležitá pro uprchlíka byla také znalost německého jazyka. Osoba neznající jazyka měla malou šanci dostat se ven z ohroženého území. Důležitá byla taký fyzická kondice vězně.  Zkoušku útěku mohl udělat jen ten, kdo měl náležitou zásobu sil do pokračovaní mnohadenního pochodu.

Organizace ochrany tábora

Organizace ochrany samého tábora byla variabilní. Měnila se z jeho rozšířením a zvýšením počtů vězňů. Strážci na stanicích stali tak, aby se viděli navzájem. Scházeli ze svých stanovištích v době oběda a večer po zakončení práce, jen na signál trubače. Zvuk trubky značil, že počet vězňů vracejících z práce se schodoval z počtem těch, kteří vyšli. V chvíli stvrzení, že jakýsi vězeň chybí začínáno hledaní. Nejprve hledáno v místě práce, potom v latrínách, v skladištích, továrních halách atd. Hledaní řídil táborový kápo komanda, ve kterém pracoval uprchlík. V případě negativních výsledků informováno komandaturu tábora, a dále policejní stanice a SS. Uváděno do pohybu celý aparát stíhaní (esesmany s psy, pouliční hlídky, konfidenty policie).

Útěky

První zkoušku útěku zjištěno už v říjnu 1939. Zběhly tehdy dvě osoby, které zaplatily životem přání získat volnost. Mrtvolu obou uprchlíků, kterých jmen se nepodařilo ustálit, přineseno do tábora. Za tento útěk rozstřeleno toho samého dne deset vězňů.
V březnu 1940 utekl z tábora Stutthof spolu s jinými čtyř vězni Tadeusz Pawlak.  V noci z 11 na 12 dubna 1942 po měsíčním pobytu v táboru utekl Karl Viola.
V 1943 pod datem 25 srpna zapsáno útěk Franciszka Patrona. Pracoval on venku tábora a připravoval se do útěku velmi pečlivě. Vhodná chvíle nastala v dnu, ve kterým se mu podařilo vyjít do práce bez zapsání strážníkem.  Dostal se tehdy na svobodu. Netrvalo to jen dlouho, protože už 8 října byl chycen pod městem Rypin a doprovázen do Stutthofu.  Je zajímavé, že v poměru k němu neuděláno žádné represe. Potrestáno strážníků odpovědných za jeho útěk. Byla to výjimečná událost.
Dne 26. července 1944 utekl Paweł Pawliczenko, usazen v táboru Stutthof 29. května toho roku.
11. srpna 1944 vydařený útěk udělal sovětský vězeň Piotr Andriejewicz Czikalienko. Pobýval on v baráku číslo III. Zůstal přidělen do práce při kácení lesů. Czikalienko 20 minut před zakončení práce vylezl na stojící poblíž barák a schoval se za komínem, potom vyšel z ukrytí a pokračoval útěk ve směru Gdaňska.    
V několik dnů později, 29. září, utekli také dva jiné vězně - Jan Pioch a Bernard Stencel, kteří pracovali 15. metrů mimo dosahu stráži na stavebním místě. Zůstali jen 2. října chyceni.
Smělého a vydařeného útěku udělal 14. listopadu 1944 Włodzimierz Steyer, který dostal se do tábora s prvním varšavským transportem 24. května toho roku. Protože přežil válku můžeme citovat fragment jeho relace.

Útěk Włodzimierza Steyera  

"14. listopadu 1944 jsem si zařídil zastoupení v Entlasungkommando a zůstal jsem sám v táboru. Na civilní oděv ubral jsem táborový z výraznými kříži. Do toho lehký plášť bez namalovaných křížů a černou čapku se štítkem. Chlebník jsem přehazoval přes rameno a v role elektrotechnika jsem vyrazil do ženského tábora. Přes branku jsem přešel bez žádné starostí. Interiéry baráků učinily na mně otřesný dojem. Řady ostřihaných žen seděly pod stěnami v očekávání na smrt. Předstíral jsem, že něco opravuji a zvolna jsem se přibližoval do brány od strany Bauplatze. Otrávený strážce dokonce se na mně neupozornil, když jsem spouštěl ženský tábor. Ochomýtal jsem se po náměstí, snažil jsem se aby nikdo se na mně neupozornil. Kdy komanda se připravovaly na odchod na oběd, jsem se ukryl v nedokončeným baráku. V 12 hodin trubka z věže nad bránou oznámila stanicím, že všechny vězně se vrátili do tábora. Musel jsem ještě trošku počkat na sejití Postenketty. Najednou za mnou zazněl zvuk těžkých kroků. Stál jsem v místnosti bez jedné zdi. Stál jsem bez pohybu. Situace byla nezáviděníhodná. Kdyby mně chytili už po signálu ven tábora – mě, jako vězně který už vlastnil Fluchptunkt a zkoušel nový útěk, mohli by mně pověsit pro výstrahu jiných.  Kroky se přibližovaly. Šel jeden strážce.  V otvoru mihla mi jeho podoba. Přilnul jsem k zdi. Strážce se zastavil, dělilo nás jen 12 centimetrů zdi. Jestli udělá ještě jeden krok dopředu, najde mně. Sekundy se vlečou hodiny. Strážce se po chvíli vrací. Kroky se oddaluji, nakonec se utišují. Tehdy jsem se odvážil vyjít. Předstírám teď civilního mistra jdoucího na oběd. Přecházím kolem baráku ředitelů Bauplatze, míjím esesmanů pobíhajících sem tam před svým ubytováním. Nikdo se na mně neupozorní. Trubka přece oznámila, že všechny vězně v táboru už jedí svou slabou polévku. Jdu klidně uprostřed náměstí a začínám vystupovat nahoru oddělující tábor od silnice. Vidím celý tábor a sám taký jsem dobře viditelný. Najednou z blízkého lesíka, přímo naproti mně, vychází patrol esesmanů s psy. Pospíchají na oběd. Před sebou mám dřevěný záchod. Ihned tam vstupuji a pozoruji spáru jak Němci se vzdálí ve směru tábora. Spouštím úkryt a vyrazím ve směru silnice.  Docházím k vrcholu vršku pokrytého malým lesíkem v tu chvíli, kdy silnici přichází četa esesmanů. Couvnu se opět ve směru tábora, otáčím se a vycházím na silnici, jsem už za esesmany. Do města Stegna dostávám se bez překážek. Tamhle zahnu na Tiegenhof (teď Nowy Dwór Gdański). Pří prvním pramínku se zastavuji, stahám táborový oděv z kříži, omotám v něho kameny a topím ve vodě.  Chlebník jsem se zbavil už dříve. Jdu teď hbitě dopředu. Na cestě setkávám skupinu vězňů vracejících z Tiegenhof. Vidí mně, ale nedávají toho poznat po sebe, aby ne upozornit esesmana, který je eskortuje. V Tiegenhofu jdu do pekárny. Pracují tam Polaky. Žádám je o nákup pro mně jízdenky na vlak, ale nádraží je obsazené četníky. Rozhoduji se jít dál pěšky do Malborka. Obdržím celý chléb na cestu a jdu dál, aby být co nejdále od tábora, když si všimnou můj útěk. Němci byli jistí, že mne najdou. Po válce jsem dostal z Arolsen extrakt z mých akt, ve kterých byla uveřejněna tato poznámka: „War am 15 November 1944 noch in Konzentrationslager Stutthof inhaftiert” (Od 15. listopadu 1944 opět uvězněn v KL Stutthof).
Další část relace vztahuje se na peripetie uprchlíka na cestě od Malborku přes Grudziądz, Toruň, Lodž do Varšavy, kam naposledy šťastně se dostal. 
Relace Aldo Coraldello

Takhle na téma útěků z koncentračního tábora Stutthof popovídá v své relace vězeň Aldo Coradello:
"...vůdcové obkličovali život svých vězňů ostrou pozornosti. Kolem celého tábora byla síť ostnatého drátu pod napětím, zapletená v těsné články a vysoká na tří metry. V noci tábor byl jasně osvětlen. Kolem tábora bděla řada vysokých strážních věž, ve kterých SS  bylo na stráži s kulomety v stálé pohotovosti. Kdy oddíly pracujících pochodovaly do tábora, ohlašováno večerní apel. Jestli všechno bylo v pořádku, zavíráno hlavní bránu, pří které se nacházela hlavní strážní věž a kontrolní úřad. Teď útěk byl nemožnou věcí na lidské síly. Kdy jen na apelu jakýsi vězeň chyběl, tehdy prohledáváno, revidováno celí tábor a často nacházeno drzouna už mrtvého. Jestli jen se nepodařilo nacházet ho v táboru, prohledáváno okolí v rámcích takzvaného pásma stráži. To pásmo obkličovalo v čase denních prací celý prostor, na kterém byly hlavní místa prací. Zesílená stráž spolu s jinými dozorci SS byla složená nejméně s tisíců lidi. Byli úplně opatření a někteří měli s sebou také policejní psy. Jestli na apelu zjištěno brak vězně tehdy neuvolňováno pásma stráži až se uprchlík nenašel nebo nebylo jisté, že je už za tomto pásmem. Do hledání přihlašovali se okamžitě "specialisty", zvláště ty od policejních psů. Hledání trvalo celé hodiny a jestli nešťastník byl dokonce odhalen byl roztrháván psy nebo usmrcen holemi strážníků, vzteklých že museli být déle ve službě.  Během toho času všichni jiní vězně museli za trest stát na náměstí, čekajíc na večeři celé hodiny, a občas i celou noc. Nejeden nevydřel té nové námahy po celém dnu práce a z vyčerpání umíral. Takhle každá vydařená nebo ne zkouška útěku stály životy mnoha spoluvězňů.  SS nemělo žádné skrupule v dělaní nejhorších represích a za trest, že někdo chtěl utéci, věšeno nevinné nešťastníky tucty. Zkouškám útěků stálá na cestě také příležitost, že gestapo pronásledovalo rodiny uprchlíků. Určené v Německu kontroly a sledování mezí obyvateli dokončily dílo. Velkou překážkou bylo také zeměpisné umístění tábora Stutthof. Jestli se chtělo prodrat se do Gdaňska, bylo nutné dvakrát se přepravovat přes Vislu. Poprvé pří Schiervenhorst, po druhé pří Bohnsach a vždycky loděmi. Cesta ta byla velmi snadná pro kontrolovaní. Je možné, že umístění tábora v Stutthofu bylo záměrné kvůli tomto potížím. Jestli zkoušky útěků se často opakovaly v krátkém čase, SS chytalo se zastrašovací prostředků - neváhalo se na postrašení masově věšet a střílet.
Kniha s úplnou relace Aldo Coradello je vydaná Muzeem Stutthof v 2011. Knihu můžete koupit v muzeální knihovně.

Bilance je nemožná

Označení přesného čísla zkoušek útěků (stejně tak vydařených jako nevydařených) z KL Stutthof není možné z důvodu mezer v zdrojích, falšování táborových zpráv a také příliš fragmentárních relacích bývalých vězňů.  Přibližně můžeme označit počet vydařených útěků z hlavního tábora nebo z pobočných táborů na několik. Mnoho víc útěků končilo se zatčením vězně. Jestli uprchlík nebyl ihned zavražděn, našíváno mu na oděv takzvaný fluchtpunkt. Vězeň označen v tento způsob byl vystavován na šikanování ze strany esesmanů a funkční vězňů. Bývalo tak, že těla zarytých uprchlíků, obnažené a strašidelně zmrzačené psy věšeno za ruce na Bráně smrti. Mrtvole měly zavěšené na prsy prkno z nápisem: „Hurra ich bin wer da”.
Zkoušky útěků dělené z tábora Stutthof a jeho pobočných táboru tvořily část takzvaných táborových způsobů odporu. Každý vydařen útěk dával vězňům moc vytrvání a naděje na definitivní pád hitlerovců.
Na základě monografie vydané Muzeem Stutthof a také relacích Włodzimierza Steyera a Aldo Coradello.
Fotografie Włodzimierza Steyera pochází z filmu Wiesława Kwapisza "KL Stutthof Fabryka Śmierci" ("KL Stutthof Továrna Smrti").

Tłumaczenie: Magda Klimek 


Takhle označováno chytaných uprchlíků - expozice Muzeum Stutthof. 

Exekuce dvou nezletilých bratrů Gajewski - Rusů pověšených v táboru Stutthof ve Štědrý večer 1944 za zkoušku útěku z tábora - expozice Muzeum Stutthof. 

Scéna z vznikajícího filmu o KL Stutthof. 

Vězeň zastřelen v čase zkoušky útěku - expozice Muzeum Stutthof. 


Włodzimierz Steyer, un fugitif de l’enfer

Les évasions de KL Stutthof

Le 14 novembre 1944 eut lieu une évasion spectaculaire, une seule évasion réussie documentaire après la guerre d'un détenu au camp de concentration Stutthof. Elle fut effectuée par Włodzimierz Steyer.

La localisation du camp de concentration Stutthof sur Mierzeja Wiślana fut un grave obstacle pour ces détenus qui planifiaient s'enfuir. Il était facile de surveiller un terrain entouré par l'eau de chaque côté. Un menace suivant était une attitude malveillante des habitants locaux envers les fugitifs. C'est pourquoi il n'y avait pas beaucoup d’évasions du camp central et celles qui fut entreprises se finirent le plus souvent par rattraper le détenu, et en général par sa mort. Un système des tours- guérites, des fils de haute tension et des chiens dressés spécialement pour pister et poursuivre des prisonniers faisaient un obstacle pour des fugitifs. La connaissance de la langue allemande avait une énorme signifiance pour un fugitif. Personne ne connaissant de langue avait des chances chétives pour se tirer du terrain menacé. La condition physique du fugitif était aussi très importante. Un essaie de la fuite pouvait être entrepris seulement par une personne qui possédait une réserve adéquate de force pour continuer la marche pendant plusieurs jours.

L'organisation de la garde du camp

L'organisation de la garde du camp même était variable. Elle changeait avec son élargissement et l'augmentation du nombre des prisonniers. Des sentinelles sur les postes se trouvaient dans une telle distance pour qu'ils puissent se voir facilement. Ils laissaient ses postes au moment de déjeuner et le soir après le travail, chaque fois seulement à signe d'un trompettiste. Le son de la trompette voulait dire que le nombre des détenus rentrant du travail étaient le même que celui des gens qui étaient sortis. Au moment d'apercevoir le manque de quelconque prisonnier on commença les recherches. Premièrement on chercha au lieu du travail, puis dans les feuillées, greniers, hangars, hales de fabrique etc. Des kapos de kommando où un fugitif travaillait dirigeaient la recherche. En cas des résultats négatifs, on informait les auspices du camp, puis la police et SS. On mobilisait un appareil de poursuite entier (des SS-man avec des chiens, des patrouilles routières, des indicateurs de la police).

Des évasions

Premier essaie de la fuite fut noté en octobre 1939. Deux personnes quittèrent le camp qui payèrent de leur vie la volonté de recouvrer la liberté. Les dépouilles de ces deux personnes dont les noms ne sont pas connus, fut amenées au camp. A cause de cette évasion on fusilla 10 prisonniers le même jour.
En mars 1940 Tadeusz Pawlak évada de Stutthof avec quatre autres détenus. La nuit du 11 au 12 avril 1942 Karol Viola évada après un mois de séjours dans le camp.
On nota en 1943 sous le jour de 25 août la fuite de Franciszek Patron. Il travaillait hors du camp, alors il se préparait pour la fuite très soigneusement. Un jour il réussit de sortir au travail sans être noté par un surveillant, c’était le moment adéquat. Il se trouva en liberté. Malheureusement cela ne durait pas longtemps, le 8 septembre il fut captivé près de Rypin et ramené à Stutthof. Il est intéressant qu'on n'effectua pas de répressions envers lui. Néanmoins, on punit des gardiens responsables de son évasion. C’était un cas particulier.
Paweł Pawliczenko déserta le 26 juillet 1944, enfermé à Stutthof le 29 mai du même an. Un prisonnier soviétique Piotr Andriejewicz Czikalienko réussit de fuir le 11 août 1944. Il se trouvait dans le bloc numéro III. Il fut départi au travail d'essarter des troncs. Czikalienko grimpa sur un baraque à proximité, environ 20 minutes avant la fin du travail et il se cacha derrière de la cheminée pour la quitter et continuer la fuite en direction de Gdańsk.
Quelques jours plus tard deux prisonniers- Jan Pioch et Bernard Stecel fuirent le 29 septembre. Ils travaillaient 15m hors la portée des gardiens (Postenkette) sur un chantier. Mais il furent trouvés le 2 octobre.
Włodzimierz Steyer commit une fuite brave et réussie le 14 novembre 1944. Il se trouva au camps avec le premier transport de Varsovie de 24 mai de cet ans. Parce qu'il survécu il est possible de citer des fragments de ses relations.

La fuite de Włodzimierz Steyer

« Le 14 novembre 1944 j'ai arrangé un remplacement pour mon poste à Entlasungkommando et je suis resté dans le camp. J'ai mis un vêtement de camp avec des croix nets sur mon vêtement civil, au dessus j'avais un cache-poussière sans croix peignés et un casquette noir. J'ai pris une musette à tartines et comme électricien je suis parti vers un camp féminin. J'ai passé une porte sans aucun problème. Les intérieurs des baraques ont fait une impressions électrisante sur moi. Des rangs des femmes rasées vêtues aux haillons déchirés étaient assises sous des murs en attendant son tour à la mort. Je simulait que je repérais quelque chose et lentement je me rapprochais à la porte du côté de Bauplatz. Un gardien ennuyé ne m'a même pas aperçu quand j'ai quitté le camp féminin. Je suis resté encore un petit peu sur la place en essayant ne pas attirer l'attention de personne et quand des kommandos se sont mise en marche pour le déjeuner je me suis caché dans un baraque infini. À 12h la trompette du tour au-dessus de la porte a signalé aux postes que tous les détenus sont rentrés au camp. Il fallait attendre encore quelque temps pour la descente de Postenketta. Soudain derrière moi il s'est retenti un son des pas lourds. Je me suis trouvé dans une pièce dépourvue d'un mur. Je me suis arrêté sans aucun mouvement. Ce n’était pas une situation de jalouser. S'ils m'avaient trouvé dehors le camp après le signal de trompette ils auraient pu me peindre pour donner un exemple, parce que j'ai eu déjà Fluchptunkt et j'ai essayé une autre évasion. Des pas se sont approchés. Un gardien marchait. Sa silhouette a joué dans un trou. Je me suis attaché au mur. Le gardien s'est arrêté, nous étions sépares par un mur de 12cm. S'il fait encore un pas en arrière, il me trouve. Des secondes se trainent comme des heures. Le gardien retourne après un instant. Ses pas s’éloignent, puis ils disparaissent. Ce moment-là j'ai eu du courage pour sortir. Je feins un maitre civil allant pour déjeuner. Je passe à côté du baraque de la direction de Bauplatz, je passe des SS-mans filant près de ses quartiers. Personne ne fait attention de moi. Toutefois, la trompette a donné un signal que tous les prisonniers mangent leur soupe légère dans le camp. Je marche alors calmement au centre de la place et commence de monter sur une colline séparant le camp de la route. Je vois le camp entier et moi aussi, je suis bien visible. Tout à coup, une patrouille des SS-mans sort de la forêt voisinant, directement vers moi.  Ils se pressent pour le déjeuner. J'ai un cabinet en bois devant moi. J'y entre et j’observe comme des Allemands s’éloignent en direction du camp. Je quitte mon abris et je vais en direction de la route. Je suis au sommet planté d'arbres au moment quand un pluton des SS-mans arrive par la route. Je recule en direction du camp, je fais un semi-cercle et je sort sur la route derrière des SS-mans. J'arrive à Stegna sans obstacles. Là, je tourne vers Tiegenhof (maintenant Nowy Dwór Gdański). Je m’arrête près d'un ruisselet, je dévêtis le vêtement de camp avec des croix, par lequel j'emballe des pierres et je le noie en eau. Je me suis dessaisi de la musette il y a longtemps. Je recommence maintenant vivement à marcher. Je rencontre un groupe des détenus rentrant des travaux de Tiegenhof. Il me voient mais ils ne le donnent pas à entendre pour ne pas attirer l'attention d'un SS-man accompagnant. À Tiegenhof je vais à la boulangerie, des Polonais y travaillent. Je les demande de m'acheter un billet pour le train, mais la gare est entourée par des gendarmes. Je décide d'aller à pieds jusqu'à Malbork. Ils me donnent un pain entier et je pars pour être le plus loin du camp possible au moment quand ils y aperçoivent le manque de moi. Les Allemands étaient sûrs qu'ils m'auront captiver. Après la guerre j'ai reçu d'Arolsen un extrait de mon dossier où se trouvait une remarque : « War am 15 November 1944 noch in Konzentrationslager Stutthof inhaftiert »  (« Dès le 15 novembre 1944 remis au KL Stutthof) ».
La suite de la relation contient des péripéties du fugitif sur la route de Malbork par Grudziądz, Toruń, Łódź, jusqu'à Varsovie, où il arriva heureusement.

Sur le site de Muzem Powstania Warszawskiego- Musée d'Insurrection de Varsovie adressé :http://ahm.1944.pl/Wlodzimierz_Steyer/13 Włodzimierz Steyer raconte de son destin de la période de la guerre et d’après la guerre.

Relation d'Aldo Coraldello

Un prisonnier Aldo Coraldello raconte dans sa relation la question des évasions d'une telle manière:
« ...des chefs s'occupaient de la vie de leur prisonniers avec une vigilance aiguë. Un filet de fil de fer barbelé chargé de l’électricité, tressé aux chainons serrés d'une hautesse de trois mètres entourait le terrain du camp. Il était éclairé pendant la nuit. Autour de lui se trouvait un rang de hautes tours- guérites où le SS tenait garde avec des mitrailleuses, prêts à tirer. Quand des groupes des travailleurs marchaient vers le camp, un appel du soir était annoncé. Si tout se passait bien, on fermait la porte centrale, à côté de laquelle se trouvait la tour- guérite principale et la chambre de contrôle. Maintenant la fuite est une chose impossible pour des forces humaines. Mais quand pendant l'appel il manquait un prisonnier, on pourchassait le camp entier et souvent on trouva cet homme audacieux déjà mort. Si on ne le trouvait pas dans le camp, on pourchassait l'entourage à la portée de la chaine de la sentinelle- elle entourait pendant les travaux journaliers l'espace entier où se trouvaient des points centraux du travail. La garde renforcée par d'autres surveillants se composait au moins d'un mille de gens. Ils étaient complètement armées, certains possédaient sur eux des chiens policiers. Si pendant un appel on constatait le manque d'un détenu, on ne relâcha de chaine de la sentinelle jusqu'au moment quand on ne retrouvait pas de fugitif ou on n’était sur qu'il avait été déjà dehors la chaine. Des « spécialistes », spécialement ceux des chiens, se proposaient tout de suite pour chercher des fugitifs. La recherche durait des heures et quand un misérable était retrouvé, il était déchiqueté par des chiens soit des gardiens le liquidaient avec des bâtons de colère qu'à cause de lui ils devaient rester plus longtemps au service. Entretemps, les autres prisonniers devaient rester sur la place par punition en attendant le diner pendant des heures, parfois même la nuit entière. Il se trouvaient des gens qui ne pouvaient durer une fatigue pareille, après toute la journée de l'effort et ils mouraient. De cette façon, chaque essaie de la fuite- réussi ou non, coûtait la vie de plusieurs co- prisonniers. Les SS étaient sans scrupules en faisant des représions affreuses. En punition qu'un homme voulait fuir, on pendait des douzaines des misérables innocents. Le Gestapo férocement persécutait les familles des fugitifs, ce qui les empêchait de s’évader. Des contrôles établis en Allemagne et l'espionnage parmi des habitants cloutaient l'affaire.La localisation géographique de Stutthof constituait aussi un obstacle énorme. Si quelqu’un voulait s’évader pour parvenir à Gdańsk, il devait traverser la Vistule deux fois. Première fois près de Schiervenhorst et la seconde près de Bohnsach- à chaque fois en utilisant une barque. Ce sentier était facile à contrôler. Il est possible qu'en établissant le camp de Stutthof on aie prévu ces difficultés. Si des essaies de fuite se répétaient souvent dans une courte période de temps, SS utilisait des moyens d’effarouchement- ils n’hésitaient pas de pendre et fusiller en masse.
En 2011 la relation entière d’Aldo Coradelllo fut publiée au Muzeum Stutthof en forme d’un livre. Il est possible de l’acheter dans une libraire au musée.

Bilans impossible

Il n’est pas possible de déterminer le nombre exacte des évasions de Stutthof (soit réussites, soit faillies) faute de sources ou du fait des rapports de camp falsifiés ou des relations des prisonniers trop fragmentaires et déformées. Néanmoins, on estime que le nombre des fuites réussies oscille vers une douzaine. La majorité des évasions finit par la capture du détenu. Si un fugitif n’était pas tué tout de suite, un fluchtpunkt apparaissait sur son vêtement. Un prisonnier marqué de cette manière était chicané fortement du côté des SS-mans et des détenus qui collaboraient avec la direction du camp. Il arrivait aussi que des corps des fugitif, nus, horriblement mutilés par des chiens étaient pendus par les mains sur la Porte de la Mort. Des dépouilles avait une planche suspendue au niveau de la poitrine avec un écriteau « Hurra ich bin wer da ».
Des essaies de l’évasion de Stutthof et de ses sous-camps faisaient une partie des formes de résistance. Chaque fuite terminée avec succès donna aux autres prisonniers de la force et de l’espérance pour la chute définitive des Nazis.
Ws

Sur base d’une monographie publiée au Muzeum Stutthof  et sur base des relations de Włodzimierz Steyer et Aldo Coradello. La photographie de Włodzimierz Steyer vient du film de Wiesław Kwapisz "KL Stutthof  Fabryka Śmierci" (« KL Stutthof  La Fabrique de la Mort »)


Tłumaczenie : Katarzyna Byczek

La façon de marquer des fugitifs captivés- l'exposition de Muzeum Stutthof 

L'execution de deux frères mineurs Gajewscy- les Russes pendus à Stutthof la Veille de Noël 1944 en consequence d'un essaie de la fuite du camp- l'exposition de Muzeum Stutthof 

Une scène d'un film sur KL Stutthof qui est en train de créer. WS  

Un prisonnier tiré pendant un essaie de la fuite- l'exposition de Muzeum Stutthof