Útěky
z KL Stutthof
14. listopadu 1944 docházelo do spektakulárního útěku
vězně z koncentračního tábora Stutthof, je to jediný dokladeny útěk po válce.
Udělal ho Włodzimierz Steyer.
Umístění
koncentračního tábora na Viselské Kose bylo velkou překážkou pro ty vězně,
kteří plánovali zkusit útěk. Území ohrazené vodou bylo snadné pro střežení.
Navíc ohrožením bylo nepříznivé k vězňům stanovisko domorodého obyvatelstva. Z
tohoto důvodu z tábora centrálního nebylo mnoho útěků a ty udělané nejčastěji
docházely zajmouti a potom smrti vězně. Překážkou pro potenciální uprchlíky byl
taký systém strážních věž, dráty vysokého napětí a psy po speciálním školení ke
sledování a stíhaní vězňů. Velmi důležitá pro uprchlíka byla také znalost
německého jazyka. Osoba neznající jazyka měla malou šanci dostat se ven z
ohroženého území. Důležitá byla taký fyzická kondice vězně. Zkoušku útěku
mohl udělat jen ten, kdo měl náležitou zásobu sil do pokračovaní mnohadenního
pochodu.
Organizace
ochrany tábora
Organizace
ochrany samého tábora byla variabilní. Měnila se z jeho rozšířením a zvýšením
počtů vězňů. Strážci na stanicích stali tak, aby se viděli navzájem. Scházeli
ze svých stanovištích v době oběda a večer po zakončení práce, jen na signál
trubače. Zvuk trubky značil, že počet vězňů vracejících z práce se schodoval z
počtem těch, kteří vyšli. V chvíli stvrzení, že jakýsi vězeň chybí začínáno
hledaní. Nejprve hledáno v místě práce, potom v latrínách, v skladištích,
továrních halách atd. Hledaní řídil táborový kápo komanda, ve kterém pracoval
uprchlík. V případě negativních výsledků informováno komandaturu tábora, a dále
policejní stanice a SS. Uváděno do pohybu celý aparát stíhaní (esesmany s psy,
pouliční hlídky, konfidenty policie).
Útěky
První
zkoušku útěku zjištěno už v říjnu 1939. Zběhly tehdy dvě osoby, které zaplatily
životem přání získat volnost. Mrtvolu obou uprchlíků, kterých jmen se
nepodařilo ustálit, přineseno do tábora. Za tento útěk rozstřeleno toho samého
dne deset vězňů.
V
březnu 1940 utekl z tábora Stutthof spolu s jinými čtyř vězni Tadeusz
Pawlak. V noci z 11 na 12 dubna 1942 po měsíčním pobytu v táboru utekl
Karl Viola.
V
1943 pod datem 25 srpna zapsáno útěk Franciszka Patrona. Pracoval on venku
tábora a připravoval se do útěku velmi pečlivě. Vhodná chvíle nastala v dnu, ve
kterým se mu podařilo vyjít do práce bez zapsání strážníkem. Dostal se
tehdy na svobodu. Netrvalo to jen dlouho, protože už 8 října byl chycen pod
městem Rypin a doprovázen do Stutthofu. Je zajímavé, že v poměru k němu
neuděláno žádné represe. Potrestáno strážníků odpovědných za jeho útěk. Byla to
výjimečná událost.
Dne
26. července 1944 utekl Paweł Pawliczenko, usazen v táboru Stutthof 29. května
toho roku.
11.
srpna 1944 vydařený útěk udělal sovětský vězeň Piotr Andriejewicz Czikalienko.
Pobýval on v baráku číslo III. Zůstal přidělen do práce při kácení lesů.
Czikalienko 20 minut před zakončení práce vylezl na stojící poblíž barák a
schoval se za komínem, potom vyšel z ukrytí a pokračoval útěk ve směru Gdaňska.
V
několik dnů později, 29. září, utekli také dva jiné vězně - Jan Pioch a Bernard
Stencel, kteří pracovali 15. metrů mimo dosahu stráži na stavebním místě.
Zůstali jen 2. října chyceni.
Smělého
a vydařeného útěku udělal 14. listopadu 1944 Włodzimierz Steyer, který dostal
se do tábora s prvním varšavským transportem 24. května toho roku. Protože
přežil válku můžeme citovat fragment jeho relace.
Útěk
Włodzimierza Steyera
"14.
listopadu 1944 jsem si zařídil zastoupení v Entlasungkommando a zůstal jsem sám
v táboru. Na civilní oděv ubral jsem táborový z výraznými kříži. Do toho lehký
plášť bez namalovaných křížů a černou čapku se štítkem. Chlebník jsem
přehazoval přes rameno a v role elektrotechnika jsem vyrazil do ženského
tábora. Přes branku jsem přešel bez žádné starostí. Interiéry baráků učinily na
mně otřesný dojem. Řady ostřihaných žen seděly pod stěnami v očekávání na smrt.
Předstíral jsem, že něco opravuji a zvolna jsem se přibližoval do brány od
strany Bauplatze. Otrávený strážce dokonce se na mně neupozornil, když jsem
spouštěl ženský tábor. Ochomýtal jsem se po náměstí, snažil jsem se aby nikdo
se na mně neupozornil. Kdy komanda se připravovaly na odchod na oběd, jsem se
ukryl v nedokončeným baráku. V 12 hodin trubka z věže nad bránou oznámila
stanicím, že všechny vězně se vrátili do tábora. Musel jsem ještě trošku počkat
na sejití Postenketty. Najednou za mnou zazněl zvuk těžkých kroků. Stál jsem v
místnosti bez jedné zdi. Stál jsem bez pohybu. Situace byla nezáviděníhodná.
Kdyby mně chytili už po signálu ven tábora – mě, jako vězně který už vlastnil
Fluchptunkt a zkoušel nový útěk, mohli by mně pověsit pro výstrahu
jiných. Kroky se přibližovaly. Šel jeden strážce. V otvoru mihla mi
jeho podoba. Přilnul jsem k zdi. Strážce se zastavil, dělilo nás jen 12
centimetrů zdi. Jestli udělá ještě jeden krok dopředu, najde mně. Sekundy se
vlečou hodiny. Strážce se po chvíli vrací. Kroky se oddaluji, nakonec se
utišují. Tehdy jsem se odvážil vyjít. Předstírám teď civilního mistra jdoucího
na oběd. Přecházím kolem baráku ředitelů Bauplatze, míjím esesmanů pobíhajících
sem tam před svým ubytováním. Nikdo se na mně neupozorní. Trubka přece
oznámila, že všechny vězně v táboru už jedí svou slabou polévku. Jdu klidně
uprostřed náměstí a začínám vystupovat nahoru oddělující tábor od silnice.
Vidím celý tábor a sám taký jsem dobře viditelný. Najednou z blízkého lesíka,
přímo naproti mně, vychází patrol esesmanů s psy. Pospíchají na oběd. Před
sebou mám dřevěný záchod. Ihned tam vstupuji a pozoruji spáru jak Němci se
vzdálí ve směru tábora. Spouštím úkryt a vyrazím ve směru silnice.
Docházím k vrcholu vršku pokrytého malým lesíkem v tu chvíli, kdy silnici
přichází četa esesmanů. Couvnu se opět ve směru tábora, otáčím se a vycházím na
silnici, jsem už za esesmany. Do města Stegna dostávám se bez překážek. Tamhle
zahnu na Tiegenhof (teď Nowy Dwór Gdański). Pří prvním pramínku se zastavuji,
stahám táborový oděv z kříži, omotám v něho kameny a topím ve vodě.
Chlebník jsem se zbavil už dříve. Jdu teď hbitě dopředu. Na cestě setkávám
skupinu vězňů vracejících z Tiegenhof. Vidí mně, ale nedávají toho poznat po
sebe, aby ne upozornit esesmana, který je eskortuje. V Tiegenhofu jdu do pekárny.
Pracují tam Polaky. Žádám je o nákup pro mně jízdenky na vlak, ale nádraží je
obsazené četníky. Rozhoduji se jít dál pěšky do Malborka. Obdržím celý chléb na
cestu a jdu dál, aby být co nejdále od tábora, když si všimnou můj útěk. Němci
byli jistí, že mne najdou. Po válce jsem dostal z Arolsen extrakt z mých akt,
ve kterých byla uveřejněna tato poznámka: „War am 15 November 1944 noch in
Konzentrationslager Stutthof inhaftiert” (Od 15. listopadu 1944 opět uvězněn v
KL Stutthof).
Další
část relace vztahuje se na peripetie uprchlíka na cestě od Malborku přes
Grudziądz, Toruň, Lodž do Varšavy, kam naposledy šťastně se dostal.
Relace
Aldo Coraldello
Takhle
na téma útěků z koncentračního tábora Stutthof popovídá v své relace vězeň Aldo
Coradello:
"...vůdcové
obkličovali život svých vězňů ostrou pozornosti. Kolem celého tábora byla síť
ostnatého drátu pod napětím, zapletená v těsné články a vysoká na tří metry. V
noci tábor byl jasně osvětlen. Kolem tábora bděla řada vysokých strážních věž,
ve kterých SS bylo na stráži s kulomety v stálé pohotovosti. Kdy oddíly
pracujících pochodovaly do tábora, ohlašováno večerní apel. Jestli všechno bylo
v pořádku, zavíráno hlavní bránu, pří které se nacházela hlavní strážní věž a
kontrolní úřad. Teď útěk byl nemožnou věcí na lidské síly. Kdy jen na apelu
jakýsi vězeň chyběl, tehdy prohledáváno, revidováno celí tábor a často
nacházeno drzouna už mrtvého. Jestli jen se nepodařilo nacházet ho v táboru,
prohledáváno okolí v rámcích takzvaného pásma stráži. To pásmo obkličovalo v
čase denních prací celý prostor, na kterém byly hlavní místa prací. Zesílená
stráž spolu s jinými dozorci SS byla složená nejméně s tisíců lidi. Byli úplně
opatření a někteří měli s sebou také policejní psy. Jestli na apelu zjištěno
brak vězně tehdy neuvolňováno pásma stráži až se uprchlík nenašel nebo nebylo
jisté, že je už za tomto pásmem. Do hledání přihlašovali se okamžitě
"specialisty", zvláště ty od policejních psů. Hledání trvalo celé
hodiny a jestli nešťastník byl dokonce odhalen byl roztrháván psy nebo usmrcen
holemi strážníků, vzteklých že museli být déle ve službě. Během toho času
všichni jiní vězně museli za trest stát na náměstí, čekajíc na večeři celé
hodiny, a občas i celou noc. Nejeden nevydřel té nové námahy po celém dnu práce
a z vyčerpání umíral. Takhle každá vydařená nebo ne zkouška útěku stály životy
mnoha spoluvězňů. SS nemělo žádné skrupule v dělaní nejhorších represích
a za trest, že někdo chtěl utéci, věšeno nevinné nešťastníky tucty. Zkouškám
útěků stálá na cestě také příležitost, že gestapo pronásledovalo rodiny
uprchlíků. Určené v Německu kontroly a sledování mezí obyvateli dokončily dílo.
Velkou překážkou bylo také zeměpisné umístění tábora Stutthof. Jestli se chtělo
prodrat se do Gdaňska, bylo nutné dvakrát se přepravovat přes Vislu. Poprvé pří
Schiervenhorst, po druhé pří Bohnsach a vždycky loděmi. Cesta ta byla velmi
snadná pro kontrolovaní. Je možné, že umístění tábora v Stutthofu bylo záměrné
kvůli tomto potížím. Jestli zkoušky útěků se často opakovaly v krátkém čase, SS
chytalo se zastrašovací prostředků - neváhalo se na postrašení masově věšet a
střílet.
Kniha
s úplnou relace Aldo Coradello je vydaná Muzeem Stutthof v 2011. Knihu můžete
koupit v muzeální knihovně.
Bilance
je nemožná
Označení
přesného čísla zkoušek útěků (stejně tak vydařených jako nevydařených) z KL
Stutthof není možné z důvodu mezer v zdrojích, falšování táborových zpráv a
také příliš fragmentárních relacích bývalých vězňů. Přibližně můžeme
označit počet vydařených útěků z hlavního tábora nebo z pobočných táborů na
několik. Mnoho víc útěků končilo se zatčením vězně. Jestli uprchlík nebyl ihned
zavražděn, našíváno mu na oděv takzvaný fluchtpunkt. Vězeň označen v tento
způsob byl vystavován na šikanování ze strany esesmanů a funkční vězňů. Bývalo
tak, že těla zarytých uprchlíků, obnažené a strašidelně zmrzačené psy věšeno za
ruce na Bráně smrti. Mrtvole měly zavěšené na prsy prkno z nápisem: „Hurra ich
bin wer da”.
Zkoušky
útěků dělené z tábora Stutthof a jeho pobočných táboru tvořily část takzvaných
táborových způsobů odporu. Každý vydařen útěk dával vězňům moc vytrvání a
naděje na definitivní pád hitlerovců.
Na
základě monografie vydané Muzeem Stutthof a také relacích Włodzimierza Steyera
a Aldo Coradello.
Fotografie
Włodzimierza Steyera pochází z filmu Wiesława Kwapisza "KL Stutthof
Fabryka Śmierci" ("KL Stutthof Továrna Smrti").
Tłumaczenie:
Magda Klimek
Takhle označováno chytaných uprchlíků - expozice Muzeum Stutthof. |
Exekuce dvou nezletilých bratrů Gajewski - Rusů pověšených v táboru Stutthof ve Štědrý večer 1944 za zkoušku útěku z tábora - expozice Muzeum Stutthof. |
Scéna z vznikajícího filmu o KL Stutthof. |
Vězeň zastřelen v čase zkoušky útěku - expozice Muzeum Stutthof. |
Brak komentarzy:
Prześlij komentarz