Pochod smrti vězňů KL Stutthof

25. ledna 1945 Paul Werner Hoppe, velitel koncentračního tábora Stutthof, vydal rozkaz k evakuaci tábora. Evakuační cesta vedla přes města Mikoszewo, Cedry Wielkie, Pruszcz Gdański, Straszyn, Łapino, Kolbudy, Niestępowo, Żukowo, Przodkowo, Pomieczyno, Luzino, Godętowo do města Lębork. Pochod měl trvat 7 dní.  

V evakuačním rozkaze přikazováno esesmanům lámat všechny zkoušky útěků nebo připravování vzpouru v způsob bezohledný a pří použití střelné zbraně. Určených k evakuaci postaveno v kolony. Na cestu tragického pochodu smrti spolu vycházelo víc než 11 000 osob, což je skoro polovina s 23 984 vězňů nacházejících se toho dne v táboře. Zároveň došlo k evakuaci všech pobočných táborů. Vězňům dáno trochu táborového oblečení a dek a také stravu, na kterou se složilo asi 500 g chleba a asi 120 g margarínu nebo taveného sýra. Většina vyhladovělých vězňů snědla ihned celou stravu, a dál pochodovala bez jídla.

Kolony vězňů denně přejely více než 20 km, brodily se hlubokým sněhem, v temperatuře -20°C. Také vězňové, kteří vyjeli s tábora v dobré tělesné  kondicí, nevyrovnali se obtíží pochody. Vytyčené cesty ve většině obsazovali němečtí civilní obyvatelé a ustupující jednotky Wehrmachtu.  Někteří vůdci měnili cesty a provázeli kolony bočními dráhami, které byly těžší pro přejití.  Často pochodováno nocí. Místa zastávek byly vybírané náhodou. Nebyla připravená lůžka ani jídlo. Vězňové nedostali žádnou stravu přes první 3 dny pochody. Na nocleh byli zavíráni v stodolách a jiných hospodářských stavbách, a také v kostelích v městě Żukowo, Przodkowo, Pomieczyno a Łebno. Kontakt z místním obyvatelstvem byl omezen.  Nejtěžší čas pro vězňů začal 3 až 4 dne pochody, kdy počasí se značně zhoršilo, byl mraz, padal hustý sníh, foukal vítr. Vyčerpání lidí dospělo ke konci. Pořád víc lidí táhla se na konce kolony. Stříleno do lidí, kteří padali na sníh nebo nedosahovali kroku pochodujícím.

Základy evakuačního plánu od začátku nebyly realizované. Nebyla místa, kde bylo možná zorganizovat tzv. evakuační tábory. Ty dříve naplánované zabral Wehrmacht. Brak jídla byl moc bolestivý. Nakonec všechny tábory Říšské pracovní služby (RAD - Reichsarbeitsdienst) v území města Lębork přeměňováno v evakuační tábory. Tábory se nacházely ve městech: Gęś, Krępa Kaszubska, Tawęcino, Rybno, Nawcz, Łówcz, Gniewino a Toliszczek.

V táborech neposkytováno vězňům i těch nejprimitivnějších životních podmínek. Skládaly se z několika dřevěných baráků a hospodářské místnosti. Interiér baráků byl zbaven jakéhokoliv zařízení. Nebyla voda. Tábory neměly také žádné sanitární prostory. Byly to letní tábory pro 100-200 osob. Teď v jedním bydlelo 500 až 2000 vězňů. Těsnost byla velká a nebylo místo, aby vězňové položili se na podlaze. Část z nich na začátku kočovala pod širým nebem. Vládla nečistota, šířily se vši. Tábory nebyly zásobované potravinami. Velitelé  pečováli jen o zásobování pro personál. Pro vězňe zůstaval jen zbytek. V druhé polovině února vězňové byli dáni k dispozici Wehrmachtu, do fortifikáčních činností. Měli tehdy ještě jedno utrpení - těžkou práce. V těch podmínkách tisice věznů bylo zadřených více než 5 týdnů.

Na záčatku března Rudá armáda začala operace pro osvobození měst Gdynia a Gdaňsk. Německá vláda vydala rozkaz k evakuaci, protože nechtěla dopustit, aby vězňové byli osvobození. Schopných k pochodování bylo jen 50-60 procentů. Ostátní byli těžce nemocní a umírající. Zůstali v táborech a zůstatek nařízeno jít dál. Cílovým bodem měly být města Puck a Gdynia, odkud vězni měli být transportováni lodi do Německa. Díky rýchlému náporu Rudé armády nezrealizovano toho záměru.

Bilance evakuaci tábora Stutthof a pobočních táborů je tragická. Hodnotí  se, že ve všech evakuacích vyjádřených od 25. ledna 1945 (v tom také evakuace po moří) hynulo, dle různých informacích  20 000 až 25 000 věznů. Pro mnoho osvobození nebylo záchranou, protože dále umírali z důvodu chorob a vyčerpaní. Obyvatelstvo z územi Kaszub věnoválo se do pomocí věznům, díky tomu nebylo víc oběti. Kromě zákazům a hrozbám ztráty života, doručováno jídlo a oblečení. Pomáhano při útěkách a skrývání uprchlíků.

Paměť o Pochodě Smrti je v regionu Kaszuby živá. Na evakuační cestě nachází se pamatkové  objekty, hřbitovy a místa paměti. Péče o ty místa stále zajišťují  ty, kteří byli přímými svědky a účastníky tamtěch událostí. Teď peče přejímají jejích děti a vnuky.

Zdroj: Janina Grabowska-Chałka,  „Stutthof - hitlerowski obóz koncentracyjny” (Stutthof - Nacistický koncentrační tábor).

ws

Tłumaczenie: Magda Klimek

Cesta pěší evakuaci - expozice Muzea Stutthof.

Cesta evakuaci pobočných táborů - expozice Muzea Stutthof.