Pochod smrti vězňů KL Stutthof
25. ledna 1945
Paul Werner Hoppe, velitel koncentračního tábora Stutthof, vydal rozkaz k
evakuaci tábora. Evakuační cesta vedla přes města Mikoszewo, Cedry Wielkie,
Pruszcz Gdański, Straszyn, Łapino, Kolbudy, Niestępowo, Żukowo, Przodkowo, Pomieczyno,
Luzino, Godętowo do města Lębork. Pochod měl trvat 7 dní.
V evakuačním
rozkaze přikazováno esesmanům lámat všechny zkoušky útěků nebo připravování
vzpouru v způsob bezohledný a pří použití střelné zbraně. Určených k evakuaci
postaveno v kolony. Na cestu tragického pochodu smrti spolu vycházelo víc než
11 000 osob, což je skoro polovina s 23 984 vězňů nacházejících se toho dne v
táboře. Zároveň došlo k evakuaci všech pobočných táborů. Vězňům dáno trochu
táborového oblečení a dek a také stravu, na kterou se složilo asi 500 g chleba
a asi 120 g margarínu nebo taveného sýra. Většina vyhladovělých vězňů snědla
ihned celou stravu, a dál pochodovala bez jídla.
Kolony vězňů denně
přejely více než 20 km, brodily se hlubokým sněhem, v temperatuře -20°C. Také
vězňové, kteří vyjeli s tábora v dobré tělesné kondicí, nevyrovnali se
obtíží pochody. Vytyčené cesty ve většině obsazovali němečtí civilní obyvatelé
a ustupující jednotky Wehrmachtu. Někteří vůdci měnili cesty a provázeli
kolony bočními dráhami, které byly těžší pro přejití. Často pochodováno
nocí. Místa zastávek byly vybírané náhodou. Nebyla připravená lůžka ani jídlo.
Vězňové nedostali žádnou stravu přes první 3 dny pochody. Na nocleh byli
zavíráni v stodolách a jiných hospodářských stavbách, a také v kostelích v
městě Żukowo, Przodkowo, Pomieczyno a Łebno. Kontakt z místním obyvatelstvem
byl omezen. Nejtěžší čas pro vězňů začal 3 až 4 dne pochody, kdy počasí
se značně zhoršilo, byl mraz, padal hustý sníh, foukal vítr. Vyčerpání lidí
dospělo ke konci. Pořád víc lidí táhla se na konce kolony. Stříleno do lidí,
kteří padali na sníh nebo nedosahovali kroku pochodujícím.
Základy
evakuačního plánu od začátku nebyly realizované. Nebyla místa, kde bylo možná
zorganizovat tzv. evakuační tábory. Ty dříve naplánované zabral Wehrmacht. Brak
jídla byl moc bolestivý. Nakonec všechny tábory Říšské pracovní služby (RAD -
Reichsarbeitsdienst) v území města Lębork přeměňováno v evakuační tábory.
Tábory se nacházely ve městech: Gęś, Krępa Kaszubska, Tawęcino, Rybno, Nawcz,
Łówcz, Gniewino a Toliszczek.
V táborech
neposkytováno vězňům i těch nejprimitivnějších životních podmínek. Skládaly se
z několika dřevěných baráků a hospodářské místnosti. Interiér baráků byl zbaven
jakéhokoliv zařízení. Nebyla voda. Tábory neměly také žádné sanitární prostory.
Byly to letní tábory pro 100-200 osob. Teď v jedním bydlelo 500 až 2000 vězňů.
Těsnost byla velká a nebylo místo, aby vězňové položili se na podlaze. Část z
nich na začátku kočovala pod širým nebem. Vládla nečistota, šířily se vši.
Tábory nebyly zásobované potravinami. Velitelé pečováli jen o zásobování
pro personál. Pro vězňe zůstaval jen zbytek. V druhé polovině února
vězňové byli dáni k dispozici Wehrmachtu, do fortifikáčních činností. Měli
tehdy ještě jedno utrpení - těžkou práce. V těch podmínkách tisice věznů bylo
zadřených více než 5 týdnů.
Na záčatku března
Rudá armáda začala operace pro osvobození měst Gdynia a Gdaňsk. Německá vláda
vydala rozkaz k evakuaci, protože nechtěla dopustit, aby vězňové byli
osvobození. Schopných k pochodování bylo jen 50-60 procentů. Ostátní byli
těžce nemocní a umírající. Zůstali v táborech a zůstatek nařízeno jít dál.
Cílovým bodem měly být města Puck a Gdynia, odkud vězni měli být transportováni
lodi do Německa. Díky rýchlému náporu Rudé armády nezrealizovano toho záměru.
Bilance evakuaci
tábora Stutthof a pobočních táborů je tragická. Hodnotí se, že ve všech
evakuacích vyjádřených od 25. ledna 1945 (v tom také evakuace po moří) hynulo,
dle různých informacích 20 000 až 25 000 věznů. Pro mnoho
osvobození nebylo záchranou, protože dále umírali z důvodu chorob a
vyčerpaní. Obyvatelstvo z územi Kaszub věnoválo se do pomocí věznům, díky
tomu nebylo víc oběti. Kromě zákazům a hrozbám ztráty života, doručováno jídlo
a oblečení. Pomáhano při útěkách a skrývání uprchlíků.
Paměť o Pochodě
Smrti je v regionu Kaszuby živá. Na evakuační cestě nachází se pamatkové
objekty, hřbitovy a místa paměti. Péče o ty místa stále zajišťují ty,
kteří byli přímými svědky a účastníky tamtěch událostí. Teď peče přejímají
jejích děti a vnuky.
Zdroj: Janina
Grabowska-Chałka, „Stutthof - hitlerowski obóz koncentracyjny” (Stutthof
- Nacistický koncentrační tábor).
ws
Tłumaczenie: Magda
Klimek
Cesta pěší evakuaci - expozice Muzea Stutthof.
|
Cesta evakuaci pobočných táborů - expozice Muzea Stutthof.
|
Brak komentarzy:
Prześlij komentarz