Niemiecki obóz koncentracyjny Stutthof / German Concentration Camp Stutthof: Vězeňkyně v koncentračním táboře Stutthof

Každoročně 8. března na celým světě slavíme Mezinárodní Den Žen. Byl ustanoven na památku bojů žen za zrovnoprávnění.

My avšak bychom chtěli v tom dnu vzpomenout na ženy-vězeňkyně v koncentračním táboře Stutthof, žijící v temné době hitlerovské okupace, z důvodu své příslušností, národností, a často bez zřejmého důvodu, platily nejvyšší cenu, cenu života.

Osudy žen v koncentračním táboře Stutthof jsou popsáné v mnoha publikacích vydaných po válce. Píše o nich mezí jinými Balis Sruoga ve knize "Les Bohů" a Krzysztof Dunin-Wąsowicz ve vydaných v 1946 vzpomínkách: „Obóz Koncentracyjny Stutthof” („Koncentrační tábor Stutthof”). Periodicky počet žen v táboře převyšoval početnost mužů. Bylo takhle zvlášť v roce 1944, kdy do Stutthofa přijíždělo mnoho transportu žen židovského původu.

Krzysztof Dunin-Wąsowicz ve vzpomínkách píše: „V dnu 25. ledna (roky 1945, to je ve dnu začátku pěší evakuace tábora) nejvyšší číslo v táboře bylo víceméně 107.000. Z tohoto počtu se nacházelo tady kolem 51.000 osob, w tom kolem 33.000 žen a kolem 18.000 mužů, přičemž v centrálním táboře v Stutthofu bylo kolem 12.000 žen a kolem 11.000 mužů, ostatní byli v táborech pobočných”.

Tak tedy ženy tvořily znační část z 110 tisíců vězňů KL Stutthof.

V vydaných po válce vzpomínkách a také v relacích složených přes zachráněných z tábora vězňů nacházíme otřesné informace o způsobách zacházení žen v táboře:

„Pozdní léto a podzim 1944 staly ve znamení Sonderbehandlung, tj. hromadných vražd Židů. Ta akce byla souběžná v mnoha táborech. V Stutthofu objala ona hlavně židovské ženy, kterých bylo tam mnoho víc než mužů. Výběr odsouzených závisel na libovůlí Oberscharfuehrera Fotha, pána a vládce židovského tábora. Člověk ten cítil se nemocným, kdy během dne někoho nezmučil. Kdy plynová komora byla poškozená, ten krvavý sadista vlastnoruční zabíjel odsouzené na smrt ženy. Od jeho rozhodnutí nebylo žádné odvolání. Každodenně stavěl cely židovský tábor na několikahodinový apel a vybíral nemocné a chorobné ženy. Vnější známkou zdraví byl stav noh a za tím účelem Foth organizoval závody mezí Židovky. Slabší, které nemohly běžet, šly na smrt. Dosahovalo tragickým scénám rozdělování rodin. Foth zvláště vybíral těhotné ženy, jako práce neschopné. Byl jednou případ, že jedná z mladých Židovek, která byla těhotná, utekla ze skupiny odsouzených a odděleně stojících a se ukryla na půdě. Foth zpozoroval, že chybí a začal hledání. Konečně našel její místo úkrytu a triumfálně přivedl ji do skupiny odsouzených...

Na začátku Židovky nevěděly proč jsou ty segregace. Rychlé se jen orientovaly, co znamená to zmizení družek potíže. Začaly tehdy klást trpný odpor. Nechtěly jít na popraviště, vzdálené 800. metrů od tábora. A tamhle, na místě, nechtěly poslušně vstupovat do plynové komory.

Jako odpověď Němci zorganizovali ponurou komedie. Zorganizovali v zvětšené plynové komoře ambulanční pokoj a přiváděli tam ženy pod záminkou vyšetřování. Kdy dezorientované ženy tamhle klidně vstupovaly, přibouchli dveře a vpuštěno dovnitř plyn. Avšak Poláci rychlé odhalili tenhle nový způsob vraždění a donesli Židovkám o té metodě, následkem čeho Židovky začaly zase klást odpor. Tehdy Němci, především Chemnitz a Foth, vymysleli jinou komedie: transport. Autentický vlakový vůz, takzvaný dobytčí, přistaveno na vlečku blízko města Stutthof a odvedeno do něho vybrané na smrt ženy. Vůz byl utěsňován a měl hermeticky uzavřené dveře, které byly přibouchnuté za vstupujícími. Poté přes otvor v střeše vpuštěno do vozu plyn. Pro ještě větší dojem a pro vlastní legrace SS-many se převlékali v uniformy německých železničářů. (Krzysztof Dunin-Wąsowicz „Obóz koncentracyjny Stutthof” - "Koncentrační tábor Stutthof").

Čtyřicet děvčat z Zemské Armády (AK)

Jednou z nejznámějších a nejpopisovanějších v publikacích skupin vězeňkyň KL Stutthof bylo čtyřicet děvčat – vojáků Zemské Armády, které se zúčastnily Varšavské povstání.

29. září 1944 do Stutthofu přijely dva transporty. První z nich, složený s 1200 mužů, tvořili hlavně obyvatele varšavské čtvrti Dolny Mokotów. Druhý transport tvořilo 40 osob. Byly to děvčata ve věku od 16 do 26 let, které ve Varšavským Povstání plnily funkce spojek v jednotkách „Baszta” a „Granat” Zemské Armády, pracujících ve čtvrti Mokotów. Mezí nimi se nacházela taký jedna žena – voják s První Polské Armády a také jedna spojka s Polské Lidové Armády. Jejích příjezd do tábora byl předcházen telegramem poslaným z Pruszkowa, adresovaným v dnu 28. září 1944 velitelovi KL Stutthof:„Sonderaktion Warschau Reichsführera SS posílá do Vás speciální vlak z čtyřiceti ženami polského původu, které jako členky AK se aktivně zúčastnily povstání. Podle rozkazu šéfa odpovědného za boj proti partyzánům– SS-Oberguppenführera von dem Bacha – všichni muži z AK, zadržení jako zajatci následkem kapitulace, měli být zacházení jako zajatci. Mezí zajatci se nacházely té ženy, které vám předáváme. V případě, že existuje ženský tábor, prosíme o umístění v něm těch žen. V jiným případě disponovaní necháme na vašem rozhodnutí.

Děvčata opouštěly Varšavu jako armáda a nevědět proč zůstaly nasměrované do koncentračního tábora, a ne do tábora vojenských zajatců, což jim garantovala kapitulační smlouva. Oblečené byly v kombinézy a vojenské bundy s bílo-červenými praporky. Na lodičkách měly našité bílo-červené prýmky a orlíčky. Chovaly se velmi smělé. Na otázku velitele tábora, co dělaly během povstání, důstojně odpověděly, že "všechno, co bylo nutné" - ošetřovaly zraněných, vařily jídla, nosily střelivo a také střílely. Zde popisuje jich postoj v táboře Wiktor Ostrowski, vězeň KL Stutthof: „Největší starost velitele tábora měly z nimi. Děvčata měly se sebou exempláře německých novin, ve kterých bylo napsáné, ze mají být jednané jako vojenští zajatci. Rozhodně oponovaly proti oblékání jich v táborové obleky a našívání čísel. Komandatura zhloupla. V každém jiném případě děvčata bych byly zmučené a nucené k poslušnosti, ale tady bylo německé vytisknuté sloveso podepsané samým vůdcem armády, což udělalo velký dojem na hitlerovcích. Začalo se vyjednávání a rozhovory z Berlínem. Celou dobu ženy bydlely v přechodné cely. Našito jim čísla, sundáno orlíky a bílo-červené praporky z lodiček, ale necháno povstalecké pásky” (Wiktor Ostrowski „Warszawiacy w Stutthofie” - Varšaváci v KL Stutthof, nakladatelství Wydawnictwo Morskie Gdańsk 1971r. str. 59-60).

Další osudy hrdinských děvčat

Další osudy hrdinských děvčat popisuje v své knize „Koncentrační tábor Stutthof” , Krzysztof Dunin – Wąsowicz: „Čtyřicet děvčat se rychlé stálo předmětem zájmu a sympatie celého mužského tábora. V Stutthofu, kde bylo mnoho utrpení a mučednictví, neviděli jsme dosud heroických prvků. Te 40 děvčat, to byl první hrdinský činitel, který vstoupil mezi dráty a věžičky KL Stutthof. Protože většina z nich byly to mladé, hezké a inteligentní děvčata, není divu, že mužský tábor zachvátila vlna sympatie a nadšení. ...Přihazováno jim přes dráty cigarety, a dokonce, jako důkaz hluboké cti, květiny kradené z zahrady komandatury. Samozřejmě také důvody sympatie vyvolaly reakce v starým ženským táboře. Zvláště funkční ženy, žárlivé na sympatie mužského tábora pro těch 40 děvčat, začaly je zlomyslně šikanovat, jak mohly. Zavřely je v jednom pokoji a nedovolily jim vycházet, jen dvakrát denně do umývárny. Nedovolily také pálit cigarety a dokonce i na dívání se z okna na táborovou ulice. Po několika dnech bloková Jackowska dosáhla svého. Protože velitel tábora vydal rozkaz, že čtyřicítka z AK zůstanou v KL Stutthof, Jackowska si vymohla, aby zůstaly přenesené do Židovského tábora, ve kterém byly děsné hygienické podmínky, prý z důvodu braku místa v Starým lágru. Zabráno jim uniformy a dáno hnusné trestanecké obleky, přestože většina žen v Starým lágru nosila normální šaty. Zabráno jim všichni maličkosti a teplé věcí. V Židovským táboře byly pod dohledem blokové vězeňkyně - německé prostitutky. Děvčata nosily pro rozlišení na pravém rameni pásek z písmeny AK. V aktech zůstaly zapsáné jako čísla od 101950 do 101990. Musely spát ve tři v jednom lůžku, byly nucené k těžké práci - několikahodinové práce při škrábání brambor. Aufseherka každé ráno kontrolovala, kolik děvčat z AK jde do brambor, přičemž Aufseherky stálé zdůrazňovaly, že naší děvky si musí odpykat, že se odvažovaly zvednout ruku na jejích bratrů Němců”.

Všechny ženy přežily pobyt v KL Stutthof, což víme z relacích, které jsou v Muzeum Stutthof (relace Hanny Kielanowské „Hanki”, Marie Kowalské „Myszki”, Teresy Piątek „Telesfor” a také Barbary Braun „Białej Basi”) - dvě pozdě zahynuly, pravděpodobně v době evakuace. Ne vší ženy z čtyřicítky vyrážely na cestu Pochodu Smrti, některé evakuováno mořskou dráhou, ještě jiné zůstaly v táboře až do 9. května 1945.

Nezlomný postoj děvčat z AK je příkladem mužnosti, patriotismu a hrdinství, které ukazovaly v velmi tragických reáliích koncentračního tábora. Naopak fakt, že zůstaly usazené v koncentračním táboře je jedním z mnoha důkazu, že Němci si nevážili svých slibů. Kdyby bylo jinak děvčata měly by se dostat do zajateckého tábora a být zacházené jako vojáci vzetí do zajetí. Vyplývalo to z obsahu kapitulační smlouvy podepsáné německým generálem von dem Bach-Zelewským: „...práva vojenských zajatců patří také osobám nebojujícím, společníkům AK ve smyslu čl. 81 Ženevské úmluvy o zacházení s válečnými zajatci bez rozdílu pohlaví”. Také telegram poslaný do tábora nařizoval jí zacházet jako zajatců. Stálo se jen jinak.

Stojí za to zapamatovat tenhle příběh také tehdy, kde se říká o ženách: "slabé pohlaví".

Tłumaczenie: Magda Klimek